Příběh Zdeňka Štěpánka

Když se podívám zpátky na své podnikání, žasnu nad tím, jak některé věci dopadly. Žasnu taky, kam jsem se z rodného statku dostal a že mohu dělat, co teď dělám. Rozvoj lidí v oblasti osobního a firemního vzdělávání a koučů se tak stalo mým posláním.

Ze statku Poplužní dvůr byl můj rod vystěhován v roce 1951. Museli jsme opustit Helvíkovice a zanechat tam vše, na čem několik generací tvrdě pracovalo. Moji rodiče se smířili s nastalou situací a věřili, že se tam jednou vrátím. V zavinovačce mi ukazovali půdu, kde věřili, že opět jednou budu hospodařit. Sám jsem s postupem času vnímal, že naše rodina byla vykořeněna, ztratili jsme spojení s tím, co generace před námi budovali. O to silnější byl pocit návratu domů v roce 1991, kdy jsem se na Popluží vrátil.

Nepředstavujte si to jako romantický návrat. Budovy byly špatně udržované, některé doslova ruiny. Žádný nábytek. Rozhodně to nebylo místo, kam byste se chtěli nastěhovat s rodinou a začít podnikat. Přesto si pamatuji první noc jako dnes. S kamarádem jsme si přivezli jednu postel a druhou jsme dali dohromady z toho, co jsme našli a libovali jsme si nad tím, že jsme svobodní, že zítra nemusíme vstávat do práce jako zaměstnanci. A co myslíte? Vstali jsme v 5:30 a začali jsme pracovat na tom, abychom se na Popluží mohli nastěhovat i s rodinami. Proč tak brzo, když jsem nemusel? Měl jsem jasnou vizi, že původní majetek rodu Štěpánků musím dát do pořádku.

Pamatuji si slova babičky: „Sedlák, který má selátka, má každý měsíc peníze“.

Úplně jasně vidím, že jsem seděl na starých akumulačních kamnech – neměl jsem peníze, nikoho neznal a říkal si: „Jak na statek dostanu prasničky? A jak si je mohu dovolit se stovkou v kapse?“ Najednou zaťukal člověk, že slyšel, že začínám hospodařit a kdybych někdy chtěl přepravovat zvířata, ať se ozvu. Příležitost jsem využil a hned ve dveřích jsem se ho zeptal: „A máte čas hned teď?“ Zpětně si říkám, že když má člověk vizi a záměr, vesmír vám začne nahrávat. Jak to bylo s hotovostí, to je delší příběh.

Uvědomuji, že spousta z mých podnikatelských rozhodnutí nebyla ve smyslu jistoty, sestavení podnikatelského záměru, jasné a propočítané návratnosti všech investic. A i tak do sebe zapadají jako dílky puzzle. Příběhů mám spoustu, podnikání v devadesátkách byla slušná kovbojka. Zajímalo by vás, jak jsem zaplatil dvakrát regály za 600 tisíc? Jak mi můj účetní zajistil vskutku mafiánským počinem platbu za 1 000 prasat v době privatizace masokombinátu? Jak mi konzultant ze zahraničí za 100 000 řekl, že stroj, který jsem pořídil za 8 milionů na úvěr, rozhodně nikdy nebude vyrábět granule?

To jsou jen střípky z mých 30 let podnikání. Osvědčilo se mi, nečekat na ideální podmínky. Smyslem je hledat příležitosti a podnikat nejen s nadšením, vášní, ale i vyšším užitkem a pak se věci dějí. Od chovu dobytka jsem se dostal do světa vzdělávání. Něčeho, co mi i moje dcery říkaly, že je mým posláním. Nepředávám lidem naučené fráze z knih, ale životní zkušenosti, poučení z přešlapů. Teď je mi 57 let a rozhodl jsem se ještě víc zaměřit na předávání věcí dál – formou podcastů, článků a rozvojem transformačních průvodců.

Letos slavím 30 let podnikání, 30 let zkušeností, je co předávat…